Od roku 2012 běží v České republice spor o psychoterapii, v němž jedna strana hájí vyhrazení psychoterapie jako ryze zdravotnický úkon, který nemá být nabízen mimo zdravotnictví bez ohledu na kvalifikaci těch, kdož jí nabízejí a druhá strana hájí psychoterapii jako samostatnou, tzv. nadresortní profesi, která má být z rukou kvalifikovaných odborníků dostupná i mimo zdravotnictví.

Od samých začátků sporu se na straně zastánců nezdravotnické, tj. nadresortní psychoterapie angaţují profesní organizace z oboru sociální práce: prvně Asociace manţelských a rodinných poradců ČR, kteří ve velké míře působí právě v sociálních službách, ale také Asociace poskytovatelů sociálních sluţeb ČR prostřednictvím své Pracovní skupiny pro psychoterapii v sociálních službách, která v květnu 2018 vydala Výzvu „4P“ k legalizaci psychoterapie v sociálních službách (APSS 2018).

Již v počátcích sporu se argumentace ustálila v rovině pozitivně-právních argumentů podávaných oběma stranami, coţ však nepřineslo v řešení sporu velký posun. Nakolik studium Etiky v sociální práci připravuje studenta na řešení etických dilemat a nakolik mu dává příleţitost nahlédnout za (či nad) tuto pozitivně-právní rovinu argumentů, když ho seznamuje mj. s přirozeným zákonem a přirozenými právy, zdá se být smysluplné využít tuto příležitost také pro reflexi sporu, který se sociální práce také zásadně týká.

Hlavním účelem práce tedy je prozkoumat právo na psychoterapii, a to s cílem zjistit, zda lze toto právo považovat za právo přirozené a pokud ano, zjistit také, jaké povinnosti se s tímto právem pojí. Pak by bylo možné přidržet se těchto zjištění při úvahách nad moţným řešením sporu tak, aby bylo toto řešení etické. Proto také v závěru této reflexe srovnáme aktuální stav řešení sporu s našimi závěry.

2019DP_Blahova_pravo_na_psychoterapii.pdf