Psychoanalýza, psychoanalytická psychoterapie, dynamická či psychodynamiká psychoterapie, analytická či jungiánská psychoterapie

Připravil Kamil Vondrouš

Hlubinná psychoterapie je jedním z původních psychoterapeutických směrů a společně s psychoanalýzou patří mezi směry tradiční, na jejichž základě, odkazu a paradigmatu se postupem času vyvíjely směry další. Tyto novější terapeutické přístupy akcentují hlubinná východiska někdy více, někdy méně či zcela vůbec.

V současné době termín hlubinná psychoterapie popisuje řadu přístupů, které uznávají existenci nevědomí. Řadíme sem psychoanalýzu, psychoanalytickou psychoterapii, dynamickou či psychodynamickou psychoterapii, analytickou neboli jungiánskou psychoterapii.

Základním předpokladem hlubinné psychoterapie je uznání faktu, že psychický život a psychické obsahy, lidské motivace, reakce a v konečném důsledku i vztahy všech lidí nejsou ovlivňovány pouze vědomou částí osobnosti, nýbrž také oblastmi psychického ústrojí částečně či zcela nevědomými. Tyto pochody – tedy schopnost cítit, vnímat, rozhodovat se, pracovat, milovat či volně přemýšlet jsou ovlivňovány nevědomou částí osobnosti.

Historie a teorie hlubinné psychoterapie

Termín „hlubinná psychoterapie“ byl poprvé použit na konci 19. století švýcarským psychiatrem Eugenem Bleulerem. Pionýry ve využívání tohoto termínu se vzápětí stali Karl Gustav Jung, Pierre Janet a Otto Rank, kteří jej volně používali pro popis terapeutických a výzkumných přístupů pokoušejících se o zkoumání hlubin nevědomé mysli. Tyto přístupy kombinují prvky psychoanalýzy, jungiánské analytické psychologie a transpersonální psychoterapie.

Hlubinná psychoterapie zahrnuje řadu psychoterapeutických modelů, které lze rozdělit na tři základní psychoterapeutické přístupy: Psychoanalýzu založenou na myšlenkách S. Freuda, individuální psychologii A. Adlera a analytickou psychologii C. G. Junga.

Základní hypotézou je, že psychické procesy jsou částečně vědomé a částečně nevědomé procesy, které uchovávají zážitky, zkušenosti a pocity, jež byly potlačeny, ale jako samostatné entity přežívají v nevědomé paměti a těle a nadále ovlivňují psychický život, vztahy a rozhodování jedince. Terapeutická práce spočívá v postupném odkrývání nevědomého psychického materiálu a přenášením doposud nevědomého ve vědomé. Slovy klasika bychom velmi zjednodušeně mohli říci: „Kde bylo Id, nechť je Ego“.

Hlubinné směry sdílí přesvědčení, že nejsvobodnější osobní, potažmo sociální rozhodnutí a změny je možné činit, jen pokud si je jedinec co možná nejvíce vědom vlastní historie, původních a současných vnitřních motivací, fantazií, přání a konfliktů a jejich dopadů na strukturu osobnosti, které se přirozeně a neodbytně promítají v přítomném prožívání a životě jako celku. Zahrnutí a inkorporace nevědomých psychických komponent do léčby je důležitým faktorem emočního sebeobjevování, uvědomění a osobního růstu.

Důležitou komponentou hlubinné psychoterapie je čas. Základní vlastní charakteristikou času je skutečnost, že se nedá urychlit, třebaže bychom si to přáli, a to o to více době, která je založena na rychlosti a netrpělivosti. Hlubinná psychoterapie je dlouhodobějším terapeutickým procesem, který je také procesem zevrubným, jdoucím ke kořenům potíží, ne pouze ke zjevným a prožívaným symptomům. V hlubinných směrech je čas vnímán jako proměnná úzce spojená s léčbou, úzdravou a trvalostí změn. Nemusí to tak být vždy, ale opakované zkušenosti ukazují, že pomalejší změny jsou taktéž změnami trvalejšími.

Důležitost času se také projevuje na straně hlubinného psychoterapeuta. Psychoterapeut musí často čekat, nic jiného mu/jí nezbývá. Čekat na chvíli, kdy se doposud potlačované a nevědomé obsahy přibližují k vědomí. Kdy tento čas přijde, záleží na trpělivosti zúčastěných, ochotě a důvěře klienta a psychických obranách, které jsou odpovědny za potlačení a udržování zážitků v nevědomí. Výše uvedené časové parametry se taktéž úzce váží k výcviku a vzdělání hlubinného terapeuta. Je obecně známou věcí a mělo by to tak být, že výcvikové zkušenosti a náročnost jsou v hlubinných směrech delší a vyšší tak, aby budoucí psychoterapeut pokud možno co nejvíce objevil a zvědomil vlastní nevědomý materiál během celého nepřerušovaného procesu vlastní výcvikové analýzy/psychoterapie.

Vlastní sebezkušenost, zvědomění a tedy porozumění vlastním ne zcela vědomým motivacím, hnutím, konfliktům a obsahům zvyšuje toleranci a schopnost „kontejnování“ pro projikované či jinak odmítané obsahy klienta. V hlubinné terapii nehovoříme pouze o nevědomých reakcích klienta, ale i o nevědomí psychoterapeuta a o jejich setkávání se v terapeutickém poli v pravidelném čase na pravidelném místě za účelem zmírnění čí odstranění obtíží. Vědomé, pocitové, ale i nevědomé reakce hlubinného psychoterapeuta mají úzký vztah k potížím a odmítaným, tj. nevědomým klientovým obsahům.