Autor: Eric Kuelker
Překlad do češtiny: Lenka Fořtová
září/říjen 2019
Po celá desetiletí byla psychoterapie odsouvána na samý okraj léčby duševního zdraví. Posadili nás na lavičku vedle sportovních nápojů Gatorade, kde si zatím rozvazujeme a zase zavazujeme tkaničky u bot. Sledujeme, jak pan Velký Farmaceutický ovládá dění na hřišti duševního zdraví.
Ovšem nebylo tomu tak vždy. V roce 1986 byla u lidí, kteří se léčili s depresí, dvakrát větší pravděpodobnost, že podstoupí terapeutickou léčbu, než že budou užívat prášky. Tehdy jsme byli léčbou první volby. Dnes je situace taková, že na jednoho člověka v terapii připadá čtyřikrát více lidí, kteří berou prášky na depresi. Z poměru dva ku jedné jsme se dostali na poměr jedna ku čtyřem. Což je osminásobná ztráta pro terapii. Jak jsme se z převládající metody léčby v oblasti duševního zdraví stali mnohem okrajovějším hráčem?
Důvod je nasnadě. Když byl v roce 1986 poprvé představen Prozac (a brzy poté trh zaplavily další přípravky typu SSRI a SNRI), byly vynaloženy miliardy dolarů, aby se prosadila povídačka o tom, že jsou tyto pilulky nezbytné, protože lidé s depresí trpí „chemickou nerovnováhou“, kterou mohou vyléčit pouze léky. Tato myšlenka nabrala v naší kultuře ohromnou sílu. Podle některých průzkumů z té doby se s ní setkalo 94 % populace, z nichž ji více než polovina přijala jako pravdivou. Farmaceutické společnosti vložily do tohoto příběhu tolik úsilí, protože teorie kauzality, tedy příčiny a následku, jsou nesmírně mocné: jakmile určíte příčinu problému, pak přirozeně vyplyne léčebný postup.
Například lékaři George Washingtona věřili v humorální model nemoci: nemoc byla způsobena nerovnováhou humorů neboli tekutin v těle (žluč, hlen, krev atd.). Když měl první prezident Spojených států infekci v krku, lékaři se řídili touto teorií a mysleli si, že řešením je odstranění přebytečné tekutiny pouštěním krve. Během 12 hodin mu odčerpali 40 procent krve, čímž ho zabili. O takový výsledek jim však nešlo. Jeho smrt je ale příkladem toho, že i když máme dobré úmysly a ze všech sil se snažíme, může přesto dojít k tragédii, jestliže nesprávně identifikujeme příčinu nemoci.
Koncept „chemické nerovnováhy“ byl tak masivně financován proto, že lidem nabízel nejen příčinu, ale i řešení: spolknout pilulku a domnělou nerovnováhu opravit. Důsledkem pro terapii bylo, že lidé začali věřit, že mluvit s někým mozek nezmění – že změnu přinese pouze spolknutí pilulky.
Nicméně žádná teorie se nestává automaticky správnou jen proto, že je populární. Když se vědci pokoušejí měřit hladinu serotoninu v mozku lidí s depresí, ať už přes hladiny v krevní plazmě, při pitvě atd., nenacházejí o chemické nerovnováze žádné důkazy. Vůbec žádné. Lidé s depresí v těchto studiích nemají nižší hladinu serotoninu než lidé bez deprese. Tento závěr může být těžké přijmout, protože je přesvědčení o chemické nerovnováze v naší kultuře tolik rozšířené a protože je hlavní sdělovací prostředky neustále propagují. Jak však došli vědci Jeffrey Lacasse a Johnathan Leo v roce 2005 v časopise PLoS Med k závěru: „Neexistuje jediný recenzovaný článek, který by bylo možné přesně citovat a který by přímo podporoval tvrzení o nedostatku serotoninu u jakékoli duševní poruchy, zatímco existuje mnoho článků, které předkládají důkazy o opaku.“
Když se na to poukáže, lidé obvykle argumentují tím, že pilulky u některých lidí depresi zmírňují. To je pravda: některým lidem pomáhají. Ale lidem pomáhá i placebo. Faktem je, že Irving Kirsch z Harvardovy univerzity došel k závěru, že rozdíl mezi aktivní pilulkou a placebem je 1,8 bodu na 53bodové stupnici, což je rozdíl tak nepatrný, že se považuje za klinicky nevýznamný.
Další obrannou linií je tvrzení, že psychoaktivní pilulky skutečně ovlivňují serotonin v mozku, a protože některým lidem pomáhají, musí být deprese způsobena chemickou nerovnováhou. Ovšem lidem s depresí pomáhá i pohyb: je rozhodně účinný jako prášky, nebo dokonce výrazně účinnější. Silnějším argumentem by tedy bylo, že deprese je spíše než chemickou nerovnováhou způsobena pohybovou nerovnováhou. Nicméně máme-li vyvrátit ten příběh, který nám farmaceutický průmysl vštípil, musíme nabídnout silnější a přesvědčivější rámec pro pochopení příčin duševních onemocnění, a tím i nejúčinnější řešení.
Počátky odlišného chápání
V době, kdy Prozac debutoval na trhu jako lesklá, diamanty posetá celebrita, která přistála na hřišti ve vrtulníku, se současně dělo něco nenápadného, ale stejně hlubokého. Začalo to tím, že frustrovaný lékař v kalifornském San Diegu položil pacientovi neobvyklou otázku. Psal se rok 1985 a Vincent Felitti vedl obezitologickou kliniku. Přestože většina jeho pacientů opravdu zhubla, přičemž někteří shodili i padesát a více kilogramů, zjišťoval, že polovina z nich program náhle ukončí. Přemýšlel nad tou záhadou, proč lidé prostě zmizí, když se jim daří hubnout tak dobře. Odpověď našel, když vedl s jednou ženou rozhovor zaměřený na pochopení její anamnézy. Ptal se jí, kolik vážila při narození, v první třídě a při maturitě. Když se jí však zeptal: „Kolik jste vážila, když jste měla první sexuální styk?“, vyhrkla: „Osmnáct kilo.“
Zmateně otázku zopakoval, a ona se rozplakala. „Osmnáct kilo. Když mě otec znásilnil, byly mi čtyři roky,“ řekla.
To ho ohromilo. Stejně jako tolik z nás, i jeho učili, že incest je velmi vzácný jev. Byl přesvědčený, že za 23 let své praxe se setkal pouze s jedním dalším případem. Přesto se svými kolegy začal na klinice provádět rozhovory s dalšími lidmi, kteří vážili 135 a 180 kilogramů, a zjistil, že většina z nich byla sexuálně zneužita. V té době to bylo šokující zjištění.
Proto se spojil s Robertem Andou z Center pro kontrolu a prevenci nemocí a vymyslel průzkum, který byl zadán více než sedmnácti tisícům členů programu zdravotního pojištění HMO společnosti Kaiser Permanente a který se týkal deseti typů traumat z dětství, včetně různých typů zneužívání a zanedbávání, a dále pěti typů rodičovských dysfunkcí. Na začátku lékaři od průzkumu nic moc nečekali. Vždyť tři čtvrtiny jejich respondentů vystudovaly vysokou školu, měly dobrou práci, přístup k dobré zdravotní péči a žily v jednom z nejbohatších měst ve Spojených státech. Ale když se jim výsledky vrátily zpět, byl Anda tak šokovaný, že se rozplakal. Skupina respondentů v sobě skrývala mnohem více bolesti, než si dokázal představit. Dvě třetiny z nich zažily nějakou formu zneužívání nebo rodičovské dysfunkce a většina z nich prošla vícečetnými traumaty. Řada respondentů s otci alkoholiky zažila nejen citové zneužívání, ale byla také svědkem toho, jak jejich otec fyzicky napadal jejich matku.
Během následného patnáctiletého sledování nashromáždil výzkumný tým tolik údajů, že publikoval ve významných lékařských časopisech více než šedesát studií. Jedna ze studií se zabývala souvislostí mezi traumatem z dětství a depresí v dospělosti. U osob, které měly to štěstí, že vyrůstaly v emočně zdravé rodině, byla 18 % pravděpodobnost, že se u nich ve středním věku objeví deprese. Pouze jeden nepříznivý zážitek z dětství však riziko navýšil o 50 %. Dva nepříznivé zážitky z dětství zvyšovaly riziko o 84 %. U osob, které prožily pět a více nepříznivých zážitků z dětství, bylo riziko vzniku deprese o 340 % vyšší než u osob, které vyrůstaly v emočně zdravém prostředí.
Těsně za případy hluboké deprese pak následují pokusy o sebevraždu. Lidé, kteří v dětství nezažili žádné trauma, měli v dospělosti jednoprocentní šanci, že se pokusí o sebevraždu, ale s každým prožitým traumatem v dětství se toto procento zvyšovalo. U lidí, kteří prožili sedm a více traumat, byla 36krát větší pravděpodobnost, že se pokusí o sebevraždu, než u těch, kdo žádné trauma neprožili. Z údajů nakonec vyplynulo, že dvě třetiny všech pokusů o sebevraždu souvisí s traumatem v dětství.
Charakteristickým znakem vědy je samozřejmě schopnost výsledky nezávisle replikovat, tedy jich znovu dosáhnout skrze opakování experimentu či jeho fáze. V roce 2014 oslovili kanadští výzkumníci ještě větší vzorek lidí a ptali se na tři typy traumatu: fyzické zneužívání, sexuální zneužívání a domácí násilí. Zjistili, že u lidí, kteří zažívali v dětství všechny tři typy traumatu, byla 26krát větší pravděpodobnost, že se pokusí o sebevraždu, než u těch, kdo neutrpěli žádné. Což je téměř identická kopie výsledků studií Felittiho a Andy. Kanadská studie však šla ještě dál a hodnotila téměř všechny hlavní duševní poruchy, a to jak na základě dotazníků vyplňovaných respondenty, tak na základě strukturovaných rozhovorů. Souhrn napříč všemi poruchami ukázal, že riziko vzniku duševní poruchy je u osob, které zažily jeden typ traumatu, dvaapůlkrát vyšší, u osob vystaveným dvěma typům traumatu je čtyřikrát vyšší, a u těch, kdo zažili všechny tři typy traumatu, je osmkrát vyšší.
Tento vzorec platí i pro bipolární poruchu, která se obecně považuje za onemocnění způsobené chemickou nerovnováhou, což vyžaduje léčbu ve formě lithia nebo jiných tablet. Tyto pilulky mohou být jistě užitečné při zvládání příznaků. Výzkumy však ukazují, že bipolární porucha není v zásadě způsobena chemickou nerovnováhou, ale významnou emoční dysregulací, která je důsledkem traumatu z dětství. Totéž platí pro schizofrenii. A vskutku, rozsáhlá metaanalýza publikovaná Filippo Varesem a dalšími v časopise Schizophrenia Bulletin zjistila, že u lidí s traumatem z dětství existuje třikrát větší pravděpodobnost, že se u nich vyvine schizofrenie, než u těch, kdo žádné trauma nezažili. Velké studie v USA a Velké Británii zjistily, že pět traumat zvyšuje riziko výskytu příznaků schizofrenie 53krát až 160krát.
Tato čísla jsou tak ohromující, že stojí za to si poodstoupit, abychom dokázali domyslet, co vlastně znamenají. Ukazují, že schizofrenie není v podstatě onemocněním mozku ani není způsobena chemickou nerovnováhou. To, co nazýváme schizofrenií, jsou ve většině případů spíše lidé s mnohočetnými traumaty, kteří mají značné potíže s regulací emocí, uspořádáním myšlenek a spojením s realitou.
Někteří kliničtí odborníci budou na tomto místě důrazně protestovat. Budou poukazovat na to, že lidé, kteří mluví o tom, jak slyší hlasy, mají problémy se strukturou a fungováním mozku. Budou mluvit o poškození hipokampu v mozku, o mozkové atrofii a o dalších strukturálních problémech. Budou tvrdit, že osa HPA je v mozku hyperaktivní a že v určitých systémech neurotransmiterů se vyskytují abnormality. To všechno je pravda. Jak však upozornil John Read z University of East London, jedná se o stejné změny, které se objevují v mozku u dětí, jež zažily trauma.
Závěr je jasný: psychická zranění jsou největší příčinou většiny psychických problémů. Je pravda, že někteří lidé vyrostou ve zdravé rodině, a přesto se u nich bipolární porucha nebo schizofrenie vyvine, což znamená, že do hry mohou vstupovat také genetické a biologické faktory. Hormonální změny mohou spustit poporodní depresi, a určitou roli zde může hrát i výživa. Ovšem největším faktorem přispívajícím k tomu, že lidé slyší hlasy, mají potíže s organizací myšlenek nebo zažívají divoké výkyvy nálad a mají další problémy, je to, že v minulosti utrpěli mnohočetná emoční zranění.
Zraněná psychika, zraněné tělo
Psychická zranění mají překvapivý dopad také na fyzické zdraví. Jen si představte, jaké to je, vyrůstat s rodičem, který po vás může kdykoli vystartovat. Děti v této situaci často fungují v režimu „boj, útěk nebo strnutí“. Do těch jejich malých cév se pumpuje kortizol a adrenalin několikrát týdně, někdy i několik hodin v kuse. Vzhledem k tomu, jak často se u nich aktivuje amygdala, snadno se u nich spustí stav ostražitosti, a trvá jim mnohem déle, než se uklidní. Sympatický nervový systém vystřeluje stále dokola a pořád a znovu. Tělo opakovaně zaplavuje strach, hněv, pocit hanby, pocity viny a smutek. V důsledku toho se plně nevyvíjejí oblasti mozku zodpovědné za plánování a emoční kontrolu. Myelin, což je izolace mozkových buněk, se nevytváří tak, jak má. Mění se dokonce i DNA: čím častější a intenzivnější trauma člověk prožívá, tím více metylových skupin se naváže na jeho DNA, což může vypnout některé geny. Opakované trauma formuje biologii člověka na hluboké úrovni.
Dospívající, u kterých se nervový systém často přepíná do výstražného režimu, se pro útěchu od zažívané bolesti a strachu často uchylují k návykovým látkám. Pokud má člověk z dětství čtyři a více traumat, je oproti člověku bez traumat více než dvakrát náchylnější ke kouření, pětkrát náchylnější k užívání nelegálních drog, téměř sedmapůlkrát náchylnější ke zneužívání alkoholu a desetkrát náchylnější k injekčnímu užívání návykových látek. Je u něj o 30 % pravděpodobnější, že má sedavé zaměstnání, a o 60 % větší pravděpodobnost, že je silně obézní. To jsou obrovská čísla.
Užívání cigaret, návykových látek, alkoholu a jídla ke zvládnutí negativních emocí má samozřejmě v průběhu let drastické dopady na lidské zdraví. Tyto závislosti mají za následek srdeční choroby, rakovinu, chronická onemocnění dolních cest dýchacích, mrtvici, diabetes, onemocnění ledvin a sebevraždy. Pokud to zní děsivě, tak to taky děsivé je. Ve Spojených státech se jedná o sedm z deseti nejčastějších příčin úmrtí. A každá z nich se mnohem častěji vyskytuje u lidí s větším počtem traumat z dětství.
V jedné studii, která se zabývala vlivem traumatu z dětství na srdeční choroby, vědci kontrolovali všechny fyzické proměnné, jako je kouření, nadváha a sedavé zaměstnání, cukrovka a vysoký krevní tlak. Po zohlednění těchto faktorů a demografických proměnných zjistili, že u lidí s četnými traumaty z dětství existuje více než trojnásobné riziko výskytu srdečního onemocnění než u lidí, kteří vyrůstali v emočně zdravé rodině. Podobně je tomu i v případě chronické obstrukční plicní nemoci (CHOPN), která je ve Spojených státech třetí nejčastější příčinou úmrtí. U lidí se čtyřmi a více traumaty byla o 350 % vyšší pravděpodobnost, že budou trpět CHOPN, než u těch, kdo v dětství žádné trauma nezažili. O 570 % častěji prodělali takto traumatizovaní lidé mrtvici a třikrát častěji trpěli cukrovkou.
Je pravda, že někdo vyrůstá ve zdravé rodině, a přesto u něho propukne srdeční choroba, CHOPN a další. Jistě, existují genetické faktory, ale ty jsou nakonec méně důležité než role psychických zranění. V nedávném vydání Harvard Heart Letter bylo popsáno skóre rizika vzniku srdečních onemocnění v rozdělení na padesát sedm genetických variant. Lidé s nejvyšší úrovní genetického rizika měli o 60 % vyšší riziko vzniku ischemické choroby srdeční. Nesmíme však opomenout, že u lidí s vícečetnými traumaty bylo třikrát vyšší riziko výskytu srdečních onemocnění, a to i po ověření devíti různých rizikových faktorů. To samé platí u rakoviny. Národní onkologický ústav (National Cancer Institute) uvádí, že dědičné genetické mutace hrají významnou roli přibližně u pěti až deseti procent všech případů rakoviny. Vícečetná traumata však zvyšují riziko kouření o 220 % a riziko vzniku rakoviny o 238 %. Dopady psychických zranění a nezdravých způsobů jejich zvládání působení genů zcela „převálcují“.
Co můžeme dělat pro vzkříšení terapie
Jak tedy po předložení všech těchto vědeckých údajů postupovat dál? Jak naložíme s poznatkem, že psychická zranění mají na psychické i fyzické zdraví takové dopady? Jsme prostě odsouzeni nést následky, protože spolknout pilulku a vyléčit psychická zranění jednoduše neumíme? Jistěže ne – a právě zde může psychoterapie znovu získat primát v péči o duševní zdraví, který si zaslouží.
Terapie se totiž vyznačuje tím, že je to nejlepší způsob, jak léčit psychická zranění. Je jedinečná svou schopností odhalit a neutralizovat pocity hanby, které si v sobě nese člověk, jenž byl v dětství sexuálně zneužívaný, nebo vytvořit zdravé sebepojetí u osoby, která zažila psychické násilí ze strany partnera. Jistě, prášky mohou v některých případech pomoci, ale model chápání duševních onemocnění jako důsledku psychických zranění – na rozdíl od příběhu o „chemické nerovnováze“ – znamená, že prášky již nejsou primární. Jsou spíše doplňkem, částečným pomocníkem při důležitější práci – léčení psychických zranění, která depresi nebo úzkost způsobila.
A vyléčení skrze terapii jde hlouběji a přetrvává déle, než jsme si dříve mysleli. Když Julia Morath a další němečtí psychologové zkoumali uprchlíky s posttraumatickou stresovou poruchou, zjistili, že počet zlomů v jejich DNA odpovídá počtu zlomů u lidí, kteří byli vystaveni výbuchu atomové bomby. Takto silně totiž trauma ovlivňuje každou buňku v těle. Po terapii však nejenže u nich zmizely příznaky posttraumatické stresové poruchy, ale jejich DNA byla stejně zdravá jako u lidí, kteří nikdy trauma neprodělali. Uzdravení bylo úplné. Tento účinek však platil pouze u těch, kdo podstoupili psychoterapii. Přestože více než polovina osob v pořadníkové kontrolní skupině užívala psychotropní léky, neměly tyto léky žádný vliv ani na posttraumatickou stresovou poruchu, ani na zhojení zlomů v DNA.
Raná studie Stevena Evanse a Marka Hollona se zabývala lidmi, kteří se léčili s depresí buď terapií, nebo pomocí pilulek, a sledovala je dva roky po ukončení léčby. Z těch, kteří podstoupili terapii, došlo u 30 % k relapsu zpět do deprese, avšak z těch, kteří podstoupili léčbu pilulkami, k němu došlo u 80 %. Tato studie nebyla žádnou loterií: metaanalýza se zaměřovala na zkoumání osob, které se léčí depresí buď terapií, nebo farmaky. Po ukončení veškeré léčby je u osob, které podstoupily terapii, oproti těm, které se léčily medikamentózně, o 260 % vyšší pravděpodobnost, že budou při následné kontrole v pořádku. Podobné výsledky byly zjištěny při léčbě panické poruchy a nespavosti. U lidí, kteří podstoupí terapii, dochází k uzdravení s mnohem delší účinností než u těch, kdo terapii nepodstoupí.
Když tyto nitky spojíme dohromady, vznikne nový obraz. Viděli jsme, že psychická zranění jsou tou největší příčinou psychických i fyzických zdravotních problémů. Víme už, že terapie je přístup, který je pro uzdravování citových zranění nejvhodnější – a že hojení může jít až do hloubky na úroveň DNA a jeho působení má mnohem delší účinky než prášky. Nenaznačuje to, že psychoterapeuti jsou v našem průmyslovém světě těmi nejdůležitějšími léčiteli? Kdo jiný dokáže skutečně řešit emoční bolest, která se projevuje zneužíváním návykových látek, sebevražednými myšlenkami nebo mnoha dalšími vzorci, jež člověka ženou předčasně do hrobu?
Pro někoho to může být šokující, vzhledem k tomu, že jsme za své služby často tak špatně placení a máme tak nízký status v porovnání s ostatními poskytovateli zdravotní péče. Náš obor se však až dosud nikdy nedokázal postavit příběhu prosazovanému farmaceutickými společnostmi. Jejich hlas dominuje na poli duševního zdraví již desítky let. Mají miliardy dolarů na reklamu, a lobbistů mají více, než kolik má členů Kongres. Vlastní mrakodrapy, soukromá letadla a superpočítače.
My však máme něco jiného. Čísla a věda jsou na naší straně, a ve Spojených státech provozuje praxi více než 850 000 terapeutů. Co kdyby každý z nás uspořádal besedu v místní škole, komunitním centru nebo knihovně? Co kdybychom veřejnost seznamovali s výzkumem, o kterém nikdy neslyšela, s vědeckými poznatky, které vysvětlují, proč se člověk někdy cítí tak smutně nebo proč zneužívá návykové látky a poškozuje své tělo? Co kdybychom jim ukázali, že terapie je ta nejlepší cesta, jak dojít k uzdravení? Co kdyby o tom každý z nás napsal dvakrát týdně na sociální sítě?
Také můžeme o obrovské roli psychických zranění u psychických i fyzických zdravotních problémů informovat ostatní odborníky v komunitě. Když jsem tyto údaje poprvé sdělil jednomu praktickému lékaři, udiveně na mě zíral. „Chceš tím říct, že chemická nerovnováha neexistuje?“ vykřikl. Když jsem řekl, že je tomu opravdu tak, popadl mě za loket a táhl mě chodbou do jídelny, kde jedli další čtyři lékaři. Rozrazil dveře a prohlásil: „Musíte si poslechnout, co tenhle chlapík říká.“
Veřejnost je stejně dychtivá slyšet pravdu. Když jsem materiál z tohoto článku poprvé prezentoval v komunitní knihovně, získal jsem 15 000 kliknutí na své webové stránky, vyšly tři novinové články na toto téma, natočili o tom televizní reportáž pro největší zpravodajský pořad v provincii, a ještě vyšla kniha, která se tomuto tématu věnuje. Místnost, kde jsem přednášel, byla tak plná, že jsme museli odmítnout desítky lidí, i když jsme tam nacpali tolik židlí, kolik jsme jen mohli. Lidé se ptali: „Proč jsme o tom neslyšeli už dřív?“, „Kdy se od vás dozvíme další věci?“ a „A lékaři už to vědí?“ Nikdy neslyšeli celý příběh o tom, jak jsou psychická zranění propojená s téměř každým duševním onemocněním. A protože toužili po hlubokém uzdravení, ne jen po chvilkovém utlumení bolesti, zavolali do ordinace, aby se objednali na terapii.
Pokud pracujete na úřadě nebo organizaci, můžete tyto vědecké výsledky využít k obhajobě většího financování vaší organizace a přesvědčivě těmito daty zdůvodnit, že terapie by měla být ve zdravotnictví na prvním a ústředním místě a že by vedla k obrovským úsporám v oblasti intenzivní léčby duševních nebo fyzických zdravotních problémů. A protože vyléčení je dlouhodobé, je mnohem méně pravděpodobné, že lidé budou muset být znovu hospitalizováni v rámci nákladné pobytové léčby.
Podpora pro tento typ práce závisí na tom, zda jste součástí nějaké skupiny. Jediného člověka, který se ozve, je snadné odmítnout. Dva lidé už jsou o něco hlasitější. A když se ozve celý obor, je pravděpodobné, že dojde ke změně.
Místo toho, abychom se dohadovali kvůli profesním neshodám, musíme se ozývat jako širší terapeutická komunita. Musíme vstoupit na území zdravotní péče, odsunout stranou mýtus o chemické nerovnováze, který šíří farmaceutické společnosti za účelem vlastního zisku, a dokázat, že jsme léčiteli, kteří dokážou úplně nejlépe lidi uzdravovat tím, že jim pomáhají, aby se jejich tělo a mysl scelovaly skrze léčení emočních zranění. Teprve pak dokážeme vstoupit zpět na scénu, nikoli však pro svůj prospěch, ale proto, abychom zvyšovali úroveň zdraví a psychické pohody celé naší společnosti.
***
Odkazy
Všechny odkazy naleznete na www.Primacyoftherapy.com/References.
***
Eric Kuelker, PhD, R.Psych, je praktikující klinický psycholog. Je jediným psychologem v Kanadě, který zveřejňuje souhrnné údaje o pokroku svých klientů v terapii. Jeho práce se objevila v pořadu TEDx Talks, televizních pořadech, knihách a novinách. Kontakt: www.primacyoftherapy.com
