V centru pozornosti je člověk jako jedinečná lidská bytost se svým jedinečným prožíváním a životní zkušeností, s postulovaným vnitřním potenciálem osobního růstu a rozvoje a schopností svobodné volby a zodpovědnosti za své činy.
Psychoterapeut nevystupuje jako „opravář“ expert na, pacientovu poruchu (diagnózu) a metodu jejího odstranění, ale jako podporující partner, provázející klienta procesem jeho úzdravy a osobnostního růstu. Hlavním terapeutickým činitelem je kvalita vztahu mezi psychoterapeutem a jeho klientem. Sdílený zážitek z autentického setkání přináší korektivní zkušenost, díky níž dochází k pozitivní změně sebepojetí a rozpuštění zábran. Cílem pak je přiblížit se ideálu optimálního duševního zdraví, stát se plně fungující osobou, která uskutečňuje svůj potenciál a je v emočním souladu sama se sebou.
Humanistická psychoterapie se formuje v polovině 20. století jako reakce na psychoanalytický redukcionismus na pudy na jedné a behaviorální redukcionismus na podmiňování na druhé straně. Vychází z humanistické psychologie, filosoficky pramení z fenomenologie a existencialismu.
Různé psychologické systémy třídí různé psychoterapeutické školy rozdílně, ale nejčastěji se k humanistické psychoterapii řadí tyto přístupy:
Tvarový přístup (Gestalt) založený Frederikem Pearlsem Vychází z celostního pojetí pole a je pojmenovaný podle tvarové německé psychologie zaměřené na celek. Terapie je expresivní, zaměřená na přítomnost a na vyjadřování a prožívání emocí - co se děje teď, co teď prožíváte, co si uvědomujete teď. Důležitý je autentický vztah k sobě a k druhým. Schopnost nést odpovědnost za vlastní myšlenky, pocity a činy a přijímat vnitřní rozpory a protiklady, důležité pro tzv. „úplný tvar života“.
Personcentrický (PCA) přístup (v češtině též na „osobu zaměřený“ nebo „zaměřený na klienta“ založený a rozvíjený Carlem R. Rogersem, považuje za hlavní psychoterapeutický nástroj vztah mezi terapeutem a klientem při naplnění určitých nezbytných podmínek na straně terapeuta (empatické porozumění klientovi, bezpodmínečně pozitivní náhled na klienta a nezkreslené sebeuvědomění terapeuta ve vztahu a jeho autentický projev). Rogersovi pokračovatelé (Dave Mearns) hovoří o setkání ve vztahové hloubce. Na PCA navazují novější přístupy Experienciální, zaměřené na vyjadřování a uvědomování zejména emočních prožitků a na emoce zaměřený přístup (EFT) rozvíjený Lesliem Greenbergem, který kombinuje principy PCA s technikami Gestalt terapie. Z PCA vychází i Preterapie (Garry Prouty) zaměřená na navázání kontaktu s bezkontaktním pacientem, a Focusing (Gene Gendlin) zaměřený na uvědomování tělesných prožitků.
Existenciální přístupy se zaměřují na nalezení smyslu života, „naplnění vlastního bytí“ a překonání existenciální úzkosti ze smrti a osamění. Patří k nim Logoterapie (zakladatel Viktor Frankl), která hledá východisko z existenciální frustrace, nenaplnění touhy po smyslu. Daseinsanalýza vychází ze spekulativního způsobu myšlení klasické německé filosofie, je založena na faktu „bytí-ve-světě“ člověka, z němčiny „In-der-Welt-Sein“ a pokouší se o analýzu jedincova prožívání. Zakladatelé jsou Ludwig Binswager a Medard Boss. V USA Rolo May užívá pojmu Existenciální analýza a zaměřuje se více na schopnost adaptace.
Jednotlivé školy řadící se k humanistické psychoterapii nemají společnou teorii, ale spojuje je zaměření na pochopení individuálního prožívání v přítomnosti, orientace na hodnoty a záměr pomoci klientům v duchovním růstu a dosažení vlastního potenciálu, sebeakceptace, případně sebetranscendence.
