Připravila: členka ČAP Kateřina Tóthová, www.katerinatothova.cz

Mnoho psychoterapeutů na své vlastní profesní cestě postupem času přirozeně integruje prvky, myšlenky či techniky z jiných terapeutických škol. Historicky pak myšlenkové propojování směrů a kombinování technik odráží zájem terapeutů a výzkumníků o efektivitu a společná témata terapie. Byť terapeuti rozdílně smýšlejí o případu klienta, tak integrativně smýšlející terapeuti vnímají společné rysy a intervence terapeutů napříč všemi směry.

Pro lepší porozumění konkrétním přístupům zmíněným níže je potřeba v začátku rozlišit mezi pojmem eklekticismus a integrace. Ty mohou mít odlišné výklady a obsahy. V teoretické literatuře se vymezují na samostatné kategorie, v praxi se však spíše plynule propojují a doplňují. 

Eklekticismus se zaměřuje především na využití konkrétních psychoterapeutických technik, metod užitečných pro daného klienta a to napříč různými výchozími teoriemi. Nemá snahu sjednocovat různé teoretické přístupy. 

Integrací se v terapii rozumí: 

1) přístup postavený na propojení dvou a více teoretických směrů, kdy jejich spojení přinese více benefitů pro klienta než jednotlivé přístupy zvlášť (např. kognitivně-analytická terapie, na všímavosti založená kognitivní terapie, psychodynamicko-behaviorální terapie Paula Wachtela)

2) vytvoření nového, svébytného metateoretického modelu (např. transteoretický přístup)

3) přístup založený na společných účinných faktorech v terapii, silně zaměřený na vztah

Mezi společné účinné faktory v psychoterapii patří především terapeutická aliance a terapeutický vztah, empatie, schopnost terapeuta probudit naději u klienta, shoda na cílech a postupech, očekávání klienta a další.

Na vztah zaměřená integrativní psychoterapie se odkazuje na silnou provázanost všech aspektů lidského bytí a fungování – kognice, emoce, chování, fyziologie, spiritualita. Zakládá se na přesvědčení, že tak jako vztahy mají vliv na vývoj všech zmíněných aspektů, tak je zároveň terapeutický vztah tím prostředkem, díky němuž se mohou měnit a ozdravovat. 

Klienta vnímá tento přístup jako hybatele změny a považuje za zásadní terapeutovu plnou přítomnost ve vztahu s klientem. Klade důraz na spoluvytváření vztahu - vnímání účastníků jako spolutvůrců, jež se navzájem ovlivňují. Terapeut si vědomě všímá kontextu, ve kterém terapeutický vztah probíhá. Sociální, politické, historické, duchovní okolnosti ovlivňují povahu a kvalitu vztahů. Pozornost se věnuje hlavně bezprostřednímu terapeutickému setkání a procesu. (Ken Evans, 2011)

O integrativní terapii se také mluví jako o “šité na míru” (tailored). Vyžaduje flexibilitu terapeuta v různých rovinách terapie. S ohledem na potřeby konkrétního klienta volí a užívá terapeut různých technik a strategií, “šije na míru” terapeutický vztah, znovu a znovu přezkoumává svou klinickou formulaci daného případu. Terapeut tzv. konceptualizuje klinický případ - integruje hypotézy, dovednosti i techniky z pohledu různých teoretických perspektiv – vytváří plán terapie ve vztahu ke specifickým potřebám daného klienta. Terapeutické techniky a strategie se pak uplatňují, s ohledem na užitečnost pro klienta a tvořivost terapeuta, během specifického vztahového kontextu a přirozeně tak podporují terapeutický proces. 

Snahy o technický eklekticismus, syntézu a integraci u nás zaznamenáváme přibližně od šedesátých let dvacátého století. Ferdinand Knobloch a Jiřina Knoblochová pojmenovali svůj přístup “integrovaná psychoterapie”. Propojují prvky psychoanalýzy s behaviorálními směry a používají kombinaci verbálních a neverbálních technik např. “skupinové schéma” každého klienta, řízená abreakce, muzikoterapie, psychodrama, psychogymnastika. (Kratochvíl, 2006) V současné době se rozvoji a vzdělávání v integrované terapii manželů Knoblochových věnuje Psychoterapeutický institut (PSIN) a Mezinárodní středisko pro integrovanou psychoterapii a zdravý životní styl (INCIP).

Počátkem 90. let minulého století pak vznikl Institut pro integrativní psychoterapii a psychologické poradenství (IPIAPP). Mezi hlavní představitele patřili např. Stanislav Kratochvíl, Svatopluk Morávek, Ivo Plaňava či Karel Balcar. 

V současné době lze v České republice absolvovat komplexní certifikovaný psychoterapeutický výcvik zaměřený na integraci v rámci těchto institutů:

-   Integrovaná psychoterapie, Knobloch, Knoblochová (www.psin.cz) – vychází z teoretických konceptů položených manželi Knoblochovými a klade důraz na sebezkušenostní práci frekventantů,

- Sebezkušenostní výcvik v integrativní psychoterapii pořádaný Skálovým institutem (http://www.skaluvinstitut.cz/sebezkusenostni_vycvik) – klade důraz na sebezkušenost a dovednosti nacvičované (nejen) ve skupinové psychoterapii a získání teoretických znalostí v různých přístupech integrativní terapie.

- Dlouhodobý výcvik v integrativní psychoterapii s fokusem na práci s emocemi (https://slideplayer.cz/slide/12663564/) – eklekticko-integrativní přístup s dynamicko-interpersonálními kořeny (vychází ze společných účinných faktorů) a obohacuje o přístupy kognitivně-behaviorální i na emoce zaměřené terapie.

-  Výcvik integrace v psychoterapii (www.psychoterapie-integrace.cz) – klade důraz na vztahové společné účinné faktory, podporuje frekventaty ve vytváření vlastního terapeutického přístupu (integraci teoretických znalostí a praktických dovedností založených na systematické sebezkušenosti a konceptualizaci případu), výcvik “šitý na míru” frekventatovi.

Najdeme u nás také mnohé další modality a výcviky ve skupinové, rodinné či dětské psychoterapii, které se hlásí převážně k asimilativnímu integrativnímu přístupu v psychoterapii (tedy vychází z určité hlavní teoretické orientace a asimilují do svého přístupu další techniky a postupy) - např. integrativní Gestalt (pořádá INSTEP), integrativní terapie zaměřená na tělo (pořádá ČAPZT). Mezi integrující přístupy zaměřené na práci s rodinou patří Hana Vyhnálková a Zdeněk Rieger (metafora Ostrova rodiny), Vladislav Chvála a Ludmila Trapková (Institut rodinné terapie a psychosomatické medicíny – LIRTAPS) či Institut Petra Boše pořádající Výcvik v integrativní rodinné terapii. 

Evans, K. (2011). Úvod do integrativní psychoterapie. Praha, Triton. 

Kratochvíl, S. (2006). Základy psychoterapie. Praha, Portál.