Hlubinné směry

Hlubinná psychoterapie je jedním z původních psychoterapeutických směrů a společně s psychoanalýzou patří mezi směry tradiční. Na jejich základě, odkazu a paradigmatu se postupem času vyvíjely směry další. Společné těmto směrům je uznání předpokladu, že psychický život a psychické obsahy, lidské motivace, reakce a vztahy jsou ovlivňovány vědomou i nevědomou částí osobnosti. 

Tyto přístupy kombinují prvky psychoanalýzy, Jungiánské analytické psychologie a transpersonální psychoterapie.

Nevědomé procesy uchovávají zážitky, zkušenosti a pocity, které byly potlačeny, ale jako samostatné psychické entity přežívají v nevědomé paměti a těle a nadále ovlivňují psychický život jedince. Terapeutická práce spočívá v postupném odkrývání nevědomého psychického materiálu a přenášením doposud nevědomého ve vědomé. 

HUMANISTICKÁ PSYCHOTERAPIE

V centru pozornosti je člověk jako jedinečná lidská bytost se svým jedinečným prožíváním a životní zkušeností, s postulovaným vnitřním potenciálem osobního růstu a rozvoje a schopností svobodné volby a zodpovědnosti za své činy. Psychoterapeut nevystupuje jako „opravář“ expert na, pacientovu poruchu (diagnózu) a metodu jejího odstranění, ale jako podporující partner, provázející klienta procesem jeho úzdravy a osobnostního růstu. Hlavním terapeutickým činitelem je kvalita vztahu mezi psychoterapeutem a jeho klientem. Sdílený zážitek z autentického setkání přináší korektivní zkušenost, díky níž dochází k pozitivní změně sebepojetí a rozpuštění zábran. Cílem pak je přiblížit se ideálu optimálního duševního zdraví, stát se plně fungující osobou, která uskutečňuje svůj potenciál a je v emočním souladu sama se sebou. 

kognitivně behaviorální přístup

Kognitivně behaviorální terapie vznikla ve druhé polovině 20.století. Vzešla z experimentální psychologie a teorie učení. Předpokládá, že psychické potíže jsou způsobeny poruchami chování a myšlení, které vzniknou jako naučené reakce. Dále se zabývá poznávacími procesy psychiky, především myšlením.

Tento psychoterapeutický směr pracuje s procesem identifikace chybných a narušených představ, myšlenek a chování. Formou nácvikových metod učí klienta rozpoznat a následně změnit – přeučit se nezdravé návyky myšlení a chování.

Psychoterapie zaměřená na tělo

Psychoterapie zaměřená na tělo vychází z předpokladu jednoty či propojení tělesné, duševní a duchovní stránky osobnosti. Pracuje na uvědomění si tělesného a emočního prožívání sebe sama i vnějšího okolí.

Při svém vzniku a rozvoji se inspiruje poznatky z oborů  biologie, antropologie, etologie, neurofyziologie, neuropsychologie či neonatologie. Zahrnuje mimo jiné techniky dotyku, pohybu, dýchání. Cílem je, aby se odcizené aspekty psychiky i těla staly opět integrovanými částmi bytostného já.

systémové, systemické a komunikační pojetí

Toto pojetí psychoterapie začalo Miltonem Ericksonem, který vnesl do terapie jednak hypnotické strategie a jednak zaměření na klienta. V různých rovinách komunikoval klientům zprávy, které měly za úkol ovlivnit jeho situaci a potíže žádoucím směrem.

V návaznosti na jeho práci byly pak rozvinuty směry hypnotické a nehypnotické strategické komunikace a další, které využívají paradoxních příkazů k přímému ovlivnění patologických jevů. Paralelně se rodinní terapeuti inspirovali rozvojem kybernetiky a začali se na rodinu dívat jako na systém a řadu problémů pak interpretovat jako nedostatečnost v jeho fungování. To se rovněž snaží ovlivnit strategickou komunikací s rodinou.

Jiné směry však rodinu, stejně tak i jedince vnímají dle Humberta Maturany jako informačně uzavřené jednotky, které nelze ani poznat, ani přímo ovlivnit.  Systém je z jejich pohledu nutno brát jako konstrukt pozorovatele.