Reakce dr. Jiřího Šimka na dopis ČAP z 13.2.2021.
Má profese etika mne naučila několika zákonitostem.
a) Zákony fungují jedině, když jsou v souladu s etickým konsenzem ve společnosti. Nebo když s nimi dostatečný počet obyvatel souhlasí.
Příklady: Za první republiky se potraty běžně dělaly, za komunistů jsme všichni rozkrádali veřejný majetek, i když obojí zákony přísně zakazovaly a byly stanoveny vysoké tresty.
V USA v 70. letech a v západní Evropě v 80. letech proběhly celonárodní diskuse o tom, jak změnit vztahy ve zdravotní péči. Teprve potom vznikly příslušné zákony (např. Bioetická konvence v r. 1995).
Proto je dobré, když se napřed vyvine konsenzus, který se pak implementuje do zákonů. Tak vznikly v Evropě (vedle implementace práv pacientů) potratové zákony a v Holandsku legislativa umožňující euthanasii.
b) Euroatlantická společnost je postavená na dohodě. Je pěkně vidět (chceme-li), jak po 2. světové válce lidé v demokratických státech postupně zjišťovali, že když se nedohodnou, není pomoci. (Proto vznikla Habermasova diskurzivní etika a Gadamerova kniha „Pravda a metoda“.)
Je to také pěkně vidět na naší současné pandemické krizi. Politici jsou, odborníci jsou, ale chybí širší dohoda mezi nimi všemi. (Jediný, kdo to dnes zmiňuje je bývalý premiér se zkušenostmi z Bruselu Vladimír Špidla.)
Chceme-li něčeho dosáhnout v oblasti psychoterapie, musíme se my (my!!) dohodnout.
c) Je dobré znát pojmy jako „fait accompli“ nebo „argument exemplárního příkladu“. Zvláště v politické debatě je často užitečné předvést, že určitá věc funguje. Ukázkově to bylo vidět po 1. světové válce, když se malovala nová mapa Evropy.
Dobrou zkušenost jsem udělal v psychoanalytické oblasti. Od 80. let čeští psychoanalytici organizovali svou společnost a výcvikový institut podle vzorů, které znali ze západu, ale bez jakéhokoliv vztahu k existující legislativě. A ejhle, po r. 1990 se model společnost + vzdělávací institut ujal, mnohé psychoterapeutické společnosti tak fungují. A když se objevil problém nějakého legislativního řešení, na tomto základě se stavělo.
Co z toho plyne pro nás?
Vznikly dvě psychoterapeutické společnosti. Jedna starší, více vázaná na lékařskou obec a na zdravotnictví. Druhá mladší, šířeji pojatá. Mezinárodni společnost (EAP) uznává obě naše společnosti. Není jiné řešení, než dohoda naších dvou společností. Rozdílné důrazy mohou být při dohodě výhodou. Výhodou je i to, že zákony to přímo neřeší.
My se musíme dohodnout na
a) Definici psychoterapie bez ohledu na existující zákony. Zákonodárci, kteří tomu nerozumí, nebudou mít jinou možnost, než tuto definici přijmout.
Určitý problém je v části toho termínu - „terapie“. Ale stává se často, že se termín trochu odloučí od původního významu (např. slovo euthanasie dnes není dobrá smrt, ale zabití nemocného lékařem). Ponechme tedy slovo „psychoterapie“ jak je. A dohodněme se, že existuje psychoterapie jako léčba i jako nástroj osobnostního rozvoje (nebo pomoci sociálně slabým).
b) Definici psychoterapeuta. Zde se rýsují dvě možnosti, které se vzájemně nemusí vylučovat.
ba) Psychoterapeut ve zdravotní péči, který musí také splňovat nároky zdravotníků.
bb) Psychoterapeut mimo zdravotnictví.
Pokud vím, psychoterapeuta nemůžeme definovat na základě nějaké školy, ale na základě absolvovaného vzdělání. Vzdělání je samozřejmě vázáno na konkrétní školy, které ale musí naplnit dohodnutá pravidla. Ta stanoví EAP a dohoda mezi našimi dvěma psychoterapeutickými společnostmi.
c) Pak je možné debatovat o tom, jak my budeme akreditovat vzdělávací programy.
Víte, že akreditace sester v Anglii vznikla tak, že společnost sester stanovila podmínky a vydávala příslušné odznáčky? Stát se přidal, když se zjistilo, že to báječně funguje. Stejně lze předpokládat, že i v ČR se stát přidá, když zjistí, že již vybudovaný systém vzdělávání psychoterapeutů funguje.
Bůh chraň české pacienty a české psychoterapeuty, když se nedohodneme.
22.2.2021. Všechno dobré.
